Mdlé měsíční světlo, pronikající úzkými okny do zámecké kaple hradu Lemberk, vrhalo na podlahu strašidelné stíny. Kamenní andělé na ozdobných portálech teď vůbec nevypadali jako božské bytosti, ale jako zlí démoni střežící nějaké tajemství. Seděl jsem nehnutě u zábradlí na kůru, odtud byl dokonalý přehled po celé kapli. V ruce svíral Ivan Mackerle filmovou kameru s vypínačem k připravenému reflektoru. "Byl jsem na lovu místního strašidla."

V kapli hradu Lemberk prožila jedna z předchozích kastelánek příhodu, která ji definitivně přesvědčila: zde se děje něco, vymykající se běžnému vysvětlení. V noci občas slýchávala z chodby vedoucí ke kapli těžké dunivé kroky. Na strašidla nevěřila, a tak byla přesvědčena, že se ji snaží někdo z jejích přátel postrašit. Rozhodla se, že si na neznámého počíhá. Po několik nocí hlídala v kapli s baterkou v ruce hned za dveřmi vedoucími do chodby, až se konečně dočkala. Těžké kroky okovaných bot na kamenné dlažbě chodby se opět blížily, u dveří do kaple se zastavily a potom se pomalu zmáčkla klika. Kastelánka rozsvítila baterku a prudce otevřela dveře. K její hrůze však byla chodba úplně prázdná.

Kdo se to procházel v podkroví?

Jedna z prvních cest naší skupiny "výzkumníků strašidelných jevů" vedla právě na hrad Lemberk. S pomocí měřících přístrojů jsme chtěli odhalit podstatu paranormálních úkazů a zjistit, jaké energie tyto jevy způsobují. Tehdy jsme experimentovali s přesným měřením teplot v jednotlivých pásmech místnosti, neboť jsme si povšimli pozoruhodné skutečnosti. Setkání se strašidly bývá obvykle doprovázeno závany chladu a poklesem teploty, jako by si "duch" přeměňoval tepelnou energii na mechanickou, aby pak mohl otevírat dveře, pohybovat různými předměty, zkrátka a dobře, aby mohl strašit. Fyzikové teď jistě namítnou, že to odporuje druhé termodynamické větě, ale jak chcete donutit nehmotná strašidla, aby respektovala pozemské přírodní zákony hmoty. Smutné ovšem je, že strašidla většinou nerespektují ani naše přání, aby se před námi vůbec nějak projevila. I v lemberské kapli jsme proseděli mnoho hodin, aniž se cokoliv zvláštního přihodilo. Minula půlnoc a my jsme se pomalu začali smiřovat s tím, že se opět s žádným strašidlem nesetkáme, ale pak to přišlo náhlé překvapení. Plamen svíčky, která hořela vedle měřicích přístrojů, začal poskakovat a kmitat jako v silném větru. Žádné závany vzduchu jsme přitom necítili. Současně se přímo nad námi ozvalo trojí hlasité a zřetelné klepnutí. Všichni jsme ztichli a zatajili dech. Chvíli bylo ticho, a pak se v podkroví nad námi ozvaly těžké kroky, které pomalu kráčely nad celou kaplí od jednoho kraje ke druhému. Poprvé jsem pocítil, jak mne strachem zamrazilo. Seděli jsme bez hnutí a překvapeně hleděli ke stropu. Naše silácké řeči, jak strašidlo chytíme za flígr byly ty tam. Pak jsme se ale přece jen vzchopili, vzali baterky a vydali se nahoru po schodech prozkoumat místnost nad námi. Opatrně jsme otevřeli dveře a v překvapení jsme se zastavili. Očekávali jsme, že vstoupíme na obrovskou půdu rozměrů kaple pod námi, kde v prachu na podlaze objevíme stopy toho, kdo kráčel napříč celou půdou. Byli jsme však v malé podkrovní místnosti, oddělené svažující se střechou od vedlejšího zastřešeného prostoru nad zbytkem kaple. Aby mohl někdo kráčet tak, jak jsme dole slyšeli, musel by projít z této místnosti střechou ven a pak opět střechou projít na vedlejší půdu, kde by musel asi pět metrů ve své procházce pokračovat. Zkrátka to, co jsme před chvílí všichni slyšeli, bylo technicky neproveditelné. Dodávat, že prach a staré pavučiny zde nebyly vůbec porušeny je, myslím, už naprosto zbytečné.

Něco podobného zažil i můj přítel dr. Tomáš Bednařík pracující v archivu na hradě Křivoklát. V srpnu roku 1992 prováděl v hejtmanském paláci hradu vyúčtování vstupného z právě skončené výstavy, a jak tak seděl a počítal, zaslechl náhle nad hlavou podivné kroky.

Jako by tam šel nějaký starý člověk a táhl za sebou těžké břemeno. První, co ho napadlo, bylo: nějaký návštěvník vlezl na půdu. Sice nebylo jasné, kudy by se do podkroví zvenku dostal, ale kroky se ozývaly tak věrohodně, že ho ani nic jiného nenapadlo. Zavolal na údržbáře a společně se vyšplhali na půdu. Ač pátrali sebevíc neviděli nic, než všudypřítomnou vrstvu prachu. A v něm žádné šlápoty. Teprve teď si uvědomil, že případný chodec by musel ve směru, kde ho slyšel, projít nejméně třikrát silnou zdí. S omluvou údržbáři se zase vrátil ke svému výkazu. Neuplynula ani čtvrt hodinka a tajemné kroky se ozvaly znovu. Jako by šel neznámý zpátky. Tomáš mrkl z okna a viděl, že údržbář stojí ještě na schodišti a baví se tam s jedním průvodcem. Rychle na ně zavolal. Přiběhli okamžitě. Kroky v podkroví byly ještě zřetelně slyšet. "To není možné," řekl údržbář a tentokrát lezli na půdu tři. Výsledek byl stejný jako před několika minutami. Nikde ani stopa.

Z temnot přicházejí zvuky

Kromě kroků neviditelných bytostí se na starých hradech občas ozývají ještě další podivné zvuky. Nepočítáme tam samozřejmě praskání dřeva a občasné rány ve starém nábytku či v podlaze. I když mohou nezkušeného člověka také notně vyděsit. V noci působí takovéto zvuky obzvláště sugestivně. Dají se však vysvětlit změnami teploty a vlhkosti vzduchu. Pak jsou zde zvuky typické jen pro určitý hrad. Na Lemberku se z "bajkového sálu" občas ozýval naříkavý dětský pláč. Když tam někdo vstoupil, místnost byla prázdná a pláč ustál. Na Starém Bernštejně u Doks bylo zase slyšet velice zvláštní zpěv. Táhlý chorálový zpěv smíšeného sboru. Nezpíval slova, jen táhlé ááá. A opět, když se člověk přiblížil, zpěv ustal. Rovněž hrad Kost má svou zvukovou záhadu. Občas se zde ozve z věže odbíjení půlnoci, ačkoliv tam žádné věžní hodiny dávno nejsou. Zůstal tam po nich jenom cimbál, ale bez paličky. Zvláštní je, že hodiny vždy odbijí půlnoc podle astronomického času a v létě nerespektují jednohodinový posun. Netřeba jistě dodávat, že věž bývá zamčená a dostat se po rozvrzaných žebřících až k cimbálu na samém vrchu vyžaduje značnou dávku odvahy. Před pár lety se skupina mladých průvodců domnívala, že to musí být dílo nějakého vtipálka, a tak se rozhodli v horní části věže přenocovat. Těsně před půlnocí se na dřevěných schodech ozvaly kroky, které pomalu stoupaly vzhůru. Odvážní hlídači rozsvítili baterky, ale s hrůzou zjistili, že celé, naprosto přehledné schodiště pod nimi je prázdné. Přesto se k nim zvuky kroků ještě po určitou dobu přibližovaly. Pro někoho nepřipraveného taková epizoda končí i nervovým otřesem.

Kde se nachází "ONEN" svět?

Na to jsou různé teorie. Parapsychologové přistupují k výkladu strašidelných jevů čistě technicky. Předpokládají, že vše způsobuje dosud neznámá psychická energie vysílaná lidským mozkem a stále hledají její fyzikální podstatu. Na astrální bytosti, duchy a cizí inteligence nevěří. Za vším vidí pouze dosud neodhalené schopnosti lidského mozku. Strašidla vysvětlují teorií "záznamu" nebo "energetického otisku". Dojde-li někde k silnému vyslání psychické energie, například při tragédii nebo vraždě, neviditelný obraz umírajícího se zaznamená v okolí, nejčastěji ve zdech budov, kde zůstává dlouhá léta. Občas při vhodných podmínkách dochází k přeludnému oživování úryvků starých dramat, tedy k jakýmsi strašidelným projekcím toho, co se již jednou na tomto místě událo.

Nejblíže pravdě je však asi vysvětlení z pohledu transpersonální psychologie. Strašidla jsou jen nehmotné obrazy, zjevující se před naším vnitřním zrakem. Proto jsou fyzikálně nezachytitelné. Tyto přeludy k nám prýští v okamžicích rozšířeného stavu vědomí z hlubin naší duše, z dosud neprobádané oblasti "jiné reality", kde žijí svůj vlastní život, nezávislý na naší vůli. Jsou součástí onoho "vesmíru v nás", přístupného normálnímu člověku v běžném životě jen málokdy.

S magetofonem na číháné

Jak je ale potom možné, že subjektivní zážitky někdy zanechávají objektivní stopy? Po Černé paní z milotického zámku zůstávají na podlaze otisky bosých nohou z černé mazlavé hmoty. Mému příteli Jirkovi Brandýskému se zase podařilo nahrát na magnetofon zvuk zlaťáku, poskakujícího po desce stolu, který prý hází duch Oldřicha Felixe na hradě Kost. Zvuk tedy musel být skutečný!

Magnetofonové nahrávce Jirky předcházely děsivé zážitky. Když poprvé nocoval v jednom ponurém hradním pokoji na Kosti, vzbudilo ho drnčení a poskakování postele, ve které ležel. Vyskočil z ní a rozsvítil, ale v místnosti nikdo nebyl. Z dřevěné postele se dál ozývalo vrzání a skřípání, jako by se chystala rozpadnout před očima. Po chvíli, jako mávnutím proutku, zvuky ustaly a postel se opět uklidnila. Vlezl se do ní zpět, ale do rána už oka nezamhouřil. O několik dní, když měl v pokoji opět nocovat, položil si na noční stolek diktafon, aby se v případě opakování předešlého zážitku přesvědčil, že to nebyl jenom sen. Diktafon před usnutím zapnul a nastavil jeho automatiku tak, aby sám začal nahrávat, když se ozve nějaký zvuk. Tentokrát noc proběhla klidně. Když si však ráno ze zvědavosti kazetu přehrál, objevil tam nahrané zvuky, připomínající cinknutí a drnčení, jako když zlaťák dopadne na dřevěnou desku a ještě po ní chvíli poskakuje. Asi o týden později, při jeho další návštěvě hradu se vše opakovalo. Celou noc spal klidně, ale diktafon opět nahrál ony stejné zvuky. Jelikož nahrávky nebyli moc kvalitní a nedalo se z nich mnoho zjistit, rozhodl jsem se, že v místnosti přenocuji také. Vyzbrojím se ale profesionálním magnetofonem a citlivým mikrofonem. Obklopen přístroji na měření různých fyzikálních polí jsem proseděl v posteli celou noc. Oka jsem nezamhouřil, ale nic jsem neviděl, neslyšel ani nenahrál.

"Každému se nepodaří setkat se hned napoprvé s našimi strašidly," chlácholil mne ráno kastelán pan Knop. "Jsou někdy nedůvěřivá a asi jste je těmi vašimi přístroji vylekal," smál se. "Jednou zde spala průvodkyně, mladá studentka, a v noci jí probudilo, jak z ní někdo stahuje přikrývku. Myslela, že si kamarádi dělají legraci, ale když otevřela oči, spatřila bledé postavy ve staromódním oblečení, které se nad ní skláněly a zblízka si ji udiveně prohlížely. Strachem vykřikla a tu se postavy rozplynuly jako mlha. Příští noc přespal v pokoji její bratr, ale o toho strašidla neprojevila vůbec žádný zájem."

Musel jsem dát panu Knopovi za pravdu. Kdyby to bylo tak jednoduché a strašidla se kdykoliv ukázala každému, dávno už by na nich nebylo nic romantického a záhadného. Mohli bychom se na ně chodit dívat, třeba do tohoto pokoje, jako na zvířata do zoologické zahrady. Jedno mi však stále vrtá hlavou. Když už si vybírají určité lidi, kterým se zjeví, proč si také vybírají jen určité magnetofony, na které se nechají nahrát